Z pobytu ve Španělsku mám tolik zážitků, že nemůžu vybrat ten jeden – nejlepší. Za ten týden jsme toho zažili spousty. Vytvořili nová přátelství, poznali nová místa a také to, jak naši katalánští přátelé žijí. Bylo toho tolik, že už si nedokážu vzpomenout úplně na všechno. Tak začnu třeba výletem k moři. Moře. Tohle slovo jsem slyšela snad 1000krát za tu příšernou cestu na „kolech, která neměla brzdy.“ Představa „fajn cesty bez kopců a dobrý terén“ skončila už po prvních kilometrech. Pomalu jsem začínala věřit tomu vtipu, že moře na nás čeká až za horami, které jsme celou dobu viděli před sebou. Konečně!!! Huráááá! Velká modrá plocha, na kterou jsme se tolik těšili. V tom krásném slaném moři jsem se koupala teprve podruhé v životě. A na lodičkách jsem na moři jezdila úplně poprvé. Byla to ohromná legrace koukat se, jak se to někomu daří a někomu zas ne. Po našem „výletu“ na kánoích jsme měli rozchod v městečku Cambrils. Večer, celí utrmácení (protože po 12 km na kolech a ještě „výletu“ na kánoích každý není úplně fit), ale plni zážitků jsme se sešli ve vesnici Vila Plana.
Výlet do Barcelony, který následoval další den, nebyl úplně bez problémů. Ráno, když jsme se vydali na stadion FC Barcelona, bylo všechno ještě v pohodě. Ale odpoledne při procházce Barcelonou byli všichni už tak trochu nervózní, kdy budeme mít rozchod. A na dobré náladě ani našim učitelům nepřidalo neustálé vyptávání a při volném čase dva ztracení chlapci a potom dvě ztracené dívky taky nebylo to nejlepší. Poslední pohled na Barcelonu a fotka „města, ve kterém jsme se ztratili“ z hory Monjuik, a mohli jsme říct: „Bye, bye Barcelona!“
Věta „Today we’re going to Reus in the afternoon“ byla super. Nakupování – to byla další věc, na kterou jsme se (hlavně my holky) těšili. Asi dvě hodiny volného času se super partou lidí, v super městě a bez učitelů, byly prostě úžasné, zábavné, fantastické…Na Reus mám krásné vzpomínky. A večerní party ve vesnici Maspujols. Wow!!! Yes!!! Tento den nemohl být lepší. Vlastně mohl. Protože ještě lepší byl ten další! Atrakce. Hodně moc atrakcí. Ale ne jen nějaká obyčejná horská dráha jako v Česku, ale pořádně velký červený roller coaster, na kterém už ani nevíš, kdy jsi hlavou dolů a kdy nahoru. Ale nejlepší, na čem jsme byli, to snad ani nedokážu popsat. Tři vteřiny volný pád ze 100 metrů. Samozřejmě, trochu jsme se báli, protože 100 metrů vysoko nejste každý den. Ale ten pocit! Jako když letíte a nemáte žádné starosti, nikdo vás nezajímá a jste jen vy. Myslím, že Fanda, který měl ten den svátek, si ho opravdu užil a já vlastně také (i když můj svátek byl až v neděli). Večer jsme mohli říct: „Parc PortAventura forever!“
Ale myšlenka, že už jen jeden den strávíme společně a potom jsme zase v Česku, nás pronásledovala už od rána toho dne.
Poslední město, které jsme jeli se svými katalánskými kamarády navštívit, byla Tarragona. Tam jsme se sešli opět téměř všichni jako předchozí den, ale byli s námi i naši učitelé. S dobrou náladou a slunkem nad hlavou jsme se šli dívat na krásy přímořského města. Po prohlídce hradeb a ostatních památek jsme já, Irina a její mamka šly na pláž. Neměly jsme s sebou plavky, a tak jsme se nemohly koupat. Stačil však ten krásný pocit, jak vítr fouká do vlasů a svítí slunce. Být jen tak po kolena v moři mi stačilo. Poslední pohled na krásné panorama a odjezd na speciální oběd.
Nééééé! Pondělí = odjezd domů. Poslední hodiny s našimi kamarády z této úžasné země a pak na letiště. Slzy a smích zároveň. Ano, chce se nám domů, ale nechceme je přeci opustit! Když odjížděli oni z Česka, pořád měli v hlavě myšlenku, že nás za šest měsíců uvidí. Ale teď? Teď je to v nedohlednu a kdo ví, jestli je opravdu ještě někdy potkáme. Ale kdybychom je opravdu už nikdy neviděli, vzpomínky, kterých máme za ten týden nesčetně, ty nezmizí. Nikdy.
Eliška Vrbová 8.B
Fotogalerie:
