Je 5.února, asi půl deváté večer a já stojím u školy s lyžemi a mega zavazadlem. Proč? Odjíždím totiž na pětidenní lyžování do Alp. Vůbec se mi tam nechce, mám pocit, že se nemám na co těšit. To ale ještě netuším, jak hluboce se mýlím. Nasedám do autobusu, povídám si s kamarády a po pár kilometrech usínám.
Otevírám oči a co nevidím! Hory, Alpy! Pro člověka jako jsem já, která dosud jezdila jen do Krkonoš, je to přímo pastva pro oči. Trochu se děsím těch kopců, přeci jen Alpy a Krkonoše jsou docela rozdíl. Všichni rozespalí a rozlámaní vystupujeme z autobusu a jdeme se převlékat. Za chvíli už sedím v kabinkové lanovce, která se celá houpe, holkám se skoro dělá špatně, ale já se to snažím nějak rozdýchat. Vyjedeme nahoru, nazouváme lyže nebo snowboard a jdeme na to………………………
Cožeeeeeeee??? To už je pondělí???? Tomu se mi teda fakt nechce věřit! Sluníčko svítí, dneska se lyžuje úplně náááádherně, ještě líp než předchozí tři dny. Dnes bych mohla lyžovat klidně až úplně do noci 🙂 O to víc nemůžu uvěřit tomu, že už se dnes večer domlouváme v kolik zítra odjíždíme. Vážně to uteklo jako voda. Na poslední sjezdy se už nechystáme na Zettersfeld, kde jsme lyžovali až do dneška, ale na Hochstein.
Je 10.února, asi půl deváté večer, a já sedím v autobuse plná zážitků z těch úžasných pěti dnů, na které jsem se vlastně ani netěšila.Už vím, jak hluboce jsem se mýlila.
Eliška Vrbová 8.B
Fotogalerie:
