Ve čtvrtek a pátek 20.5. a 21.5.2010 se osmé a deváté třídy zúčastnily vodáckého kurzu. Ráno jsme odjeli vlakem do Týniště nad Orlicí, našli řeku, kterou jsme měli v plánu splout a čekali na naše vodácké instruktory. Dorazili za malou chviličku a tak mohly nastat přípravy. Dostali jsme návrh převléknout se do neoprenů a bot do vody. Boty využili všichni, neopreny asi jen půlka účastníků. Zákon schválnosti zafungoval a ti, kteří byli jen v teplácích, se nejednou v chladné Orlici vykoupali. Druhý den už pro jistotu neopreny měli všichni. Asi po dvou hodinách plavby se ozvaly naše žaludky, a tak jsme přirazili ke břehu. Odměnou za to, že jsme až do teď nezlobili, byl chléb s paštikou a jablko. Posilněni na další cestu jsme se mohli vydat dál. Nakonec jsme bez úhony dorazili až do cíle, svlékli neopreny, namasírovali unavené svaly a čekali na dodávku s našimi kufry. Po předávce zavazadel jsme se vydali na vlak, který nás zavezl do kempu. Tam jsme se ubytovali, osprchovali a čekali na čas večeře. Při ní nám dovolili dívat se na hokej a tak celý náš spolek až do konce zápasu držel palce našim hokejistům při boji s Finy. Pak jsme ještě chvíli poseděli venku a povídali si, načež se všichni odebrali do chatek nabrat síly na další den. Ráno po snídani nás čekalo balení kufrů. Velmi těsně jsme to stihli, za okamžik totiž do kempu vjela dodávka s loďmi. Tu jsme vyprázdnili, naložili kufry a jali se nafukovat lodě. Když bylo všechno připraveno a my odtáhli lodě na vodu, spustil se vydatný déšť. Chvíli jsme počkali, až se oblaka vyprší, ale když ani po půl hodině nebyl konec a instruktoři nás ujistili, že řeka je bezpečná, chtě nechtě jsme museli nasednout a pádlovat. Déšť naštěstí za chvíli přestal a než jsme dojeli do cíle, sluníčko osušilo i poslední kapičky. Unavení a nadšení ze zdolání náročné plavby se všichni mohli převléknout, zabalit kufry a umýt lodě od bláta. Pak jsme jen poděkovali našim dvěma instruktorům za trpělivost a užitečné rady, které nám celou tu dobu poskytovali a celá skupina se vydala napříč Týništěm na vlakové nádraží. Vlak jsme jen tak tak stihli a zhruba po dvaceti minutách už jsme mohli sledovat známé křivky Hradce Králové. Teď už jen zbývalo rozloučit se, opustit nádražní halu a těšit se na vanu a teplou postel.
Barbora Mrázková 8.A
Fotogalerie:
