„Skupina Monkey Business nemá v Čechách žádnou konkurenci!“
Tak jak se těšíš na koncert?
Na koncert se těším velmi, Hradec mám velmi rád, už jsme tady taky párkrát hráli a vždycky je tady dobrá atmosféra a doufám, že někdo přijde taky z nějaké základky.
Co tě na koncertech nejvíc baví?
To se možná úplně nehodí pro uši rádia na základní škole (smích). Jsou to většinou věci, co se odehrávají až po koncertě, na to jste ještě příliš mladé (smích). Ne, tak mě samozřejmě baví, když se ten koncert opravdu podaří, když se nám hraje dobře, když hrajeme dobře, když je vidět a slyšet na lidech, že se jim ten koncert líbí.
Dělal jsi už někdy rozhovor takhle pro školní rádio nebo pro školní časopis?
Dělal asi dvakrát, jednou to byla střední škola, jednou základní škola.
Přemýšleli už jste někdy o změně žánru vaší hudby?
To ani ne, já si myslím, že ten styl, co hrajeme, se už taky určitě trochu proměnil od první desky. Na první desce jsme byli spíš takoví dřevitější, je tam hodně cítit, že jsme v té době hodně poslouchali původní funkovou hudbu, hlavně George Clintona a postupně se ta hudba měnila, jak jsme se měnili my a náš naturel, a tahle poslední deska už je podle mě hodně taneční a moderní, takže si myslím, že u toho zůstaneme. V první řadě se nám líbí dobrá písnička, slušně zazpívaná, to si myslím, že je pro nás nejdůležitější.
Které z vašich alb je podle tebe nejvydařenější?
Tak samozřejmě to poslední. To si myslím, že ti řekne každý hudebník, ale ono to je taky hodně spojené s nahráváním té desky. Třeba na první desku strašně rád vzpomínám, protože to byl prostě první zážitek ve studiu, kdy ta kapela byla pohromadě, byla nová. Druhá deska byla taková, že celé nahrávání bylo náročnější, protože jsme měli komplikace se studiem, museli jsme potom ještě do jiného studia atd. Já mám strašně pěkné vzpomínky na třetí album, které jsme natáčeli u Romana Holého na chalupě, což vlastně pro mě, když tu desku slyším, tak jenom vidím a cítím léto, řeku, vodu… A vlastně od té třetí desky jsme začali točit v domácím prostředí, protože dneska už jsou ty podmínky takové, že si to album můžeš vlastně natočit doma, a to je samozřejmě lepší než vědět, že ve studiu za každý den zaplatíš určitý obnos peněz a že za ten den musíš vykázat nějakou práci, protože jinak je to ztráta těch peněz a času, takže takhle můžeme ty desky vlastně dělat, ‘‘kdy chceme‘‘. To si myslím, že ve finále musí pro Monkey Business přijít nějaké datum, protože jinak bychom tu desku dělali třeba 3 roky.
Koho z české hudební scény považuješ za největší konkurenci?
Já si myslím, že skupina Monkey Business nemá v téhle zemi žádnou konkurenci (smích).
A kdo je podle tebe největší omyl české hudební scény?
Já hrozně nemám rád otázky, které navádějí k nějaké negativitě. Myslím si, že je třeba, aby byl člověk pozitivní. Nemusí se ti všechno líbit, nemusí ti být každý sympatický, ale máš jedinečnou možnost se tomu vyhnout a neposlouchat to. Já si myslím, že velká negace české hudby je v první řadě produkce všech českých rádií, až na pár opravdu drobných výjimek je podle mě to, co se hraje v českých rádiích, velké utrpení a je jedno, jestli to je české nebo zahraniční. Ty rádia mají prostě programovou skladbu, která mně absolutně nevyhovuje. To si myslím, že je jakoby největší průšvih.
Jaký máš názor na ekonomickou situaci v hudební branži?
(smích) To je asi jediná otázka, která navádí na negativní odpověď, která mi nevadí. Je to špatné a hlavně je důležité, abyste si vy mladí uvědomili jednu věc. Protože vy jste v největším tlaku, je pochopitelné, že stahujete hudbu, a neříkejte že ne. Ty nové technologie jsou hlavně určené vám, mně už je 31 let a já mám s počítačema velký problém, neumím s nimi moc zacházet a jsem líný na nich něco stahovat, takže je pro mě vlastně lepší si dojít do obchodu a koupit si CD nebo DVD nebo film. Problém je ten, že vás i mnozí rodiče navádějí sami. Je to naprosto běžný obraz, že otec řekne synovi „Hele, stáhni mi ty kompletní Deep Purple.“ a vlastně si ani neuvědomuje, že svému synovi říká „ukradni to“. Protože to, že tu desku si někde zadarmo vezmeš na internetu, to je normální prachsprostá krádež, jako kdyby jsi šla do sámošky a ukradla tam máslo, dokonce větší, protože když si ukradneš třeba kompletní diskografii nějaké kapely, tak to jsou už třeba i tisíce korun. Ale samozřejmě nic se s tím nedá dělat. Jsou tady takové názory, že to je cenami CD – nesmysl. Že to je nadprodukcí CD – další nesmysl. Ten internet má samozřejmě i drobnou výhodu, že i neznámá kapela může svoji hudbu dostat k lidem, ale myslím si, že za všechno se v životě platí i za hudbu i za film je nutné aspoň něco zaplatit. Samozřejmě když stála deska české kapely 600 korun, byl to nesmysl, souhlasím. Ale když dneska stojí deska české kapely 199 korun, tak to je tak akorát,je to dobrá cena na to, aby sis tu desku koupila, pokud tu kapelu máš ráda. Další jsou také takové určité benevolence, například je možná rozumné si na internetu poslechnout písničky od své oblíbené kapely. Oblíbená kapela vydá desku, ty si čuchneš, jestli tě vůbec baví, no a když tě nebaví, tak ji necháš být, a když tě baví, tak si ji koupíš. To si myslím, že je takový rozumný kompromis.
A klesá teda podle tebe prodej desek?
To nejenom podle mě, to je úplně jasná věc, klesá to všude na světě, u nás katastroficky, v západních zemích třeba méně katastroficky, ale klesá to všude, to je prostě logické. Když tady v rohu bude automat s Fantou, který ti bude dávat Fantu zadarmo, tak tam všichni pro tu Fantu půjdou, i já si tam možná pro ni zajdu, ale bude tam strašná fronta. Ten internet má tu výhodu pro ty uživatele, že tam žádné fronty nejsou, ale je to, jako by tam byl automat s Fantou a každý si ji mohl vzít.
Jaký je tvůj největší trapas na koncertě?
To je velmi zajímavá historka. To bylo v Českém Krumlově, hráli jsme písničku Silverstrings a hned za ní byla písnička Flanger a mezi těmi písničkami nebyla žádná pauza, byly jakoby spojené do jedné písničky. A mně už se na konci písničky Silverstrings chtělo strašně na velkou. Ale opravdu tak, že jsem cítil fakt velký tlak na těch správných místech. No a když začala písnička Flanger tak jsem si uvědomil, že pokud neopustím pódium, tak že vykonám tu potřebu přímo na tom pódiu. Takže jsem přesně v momentě, kdy jsem měl začít zpívat první sloku, opustil pódium, šel jsem na nějakou Toiku a tam jsem si to zařizoval a Tonya to zachránila a zpívala místo mě. Tak to byl asi ten největší trapas. Ale pak se stalo několikrát, že mi praskly kalhoty, ale opravdu od A až do Z jak se říká, ale to snad ani nepovažuji za nějaký trapas. Naštěstí jsem pod tím vždycky měl spodní prádlo, kdybych neměl, asi by to byl větší trapas.
A tvoje nejkrásnější okamžiky v kapele?
Já naštěstí prožívám krásné okamžiky v kapele v podstatě každý den, pokaždé když jsme spolu. Třeba s Romanem Holým a s Pavlem Mrázkem jsme hodně v kontaktu, jsme nejbližší kamarádi, přátelé, my se vidíme hodně i mimo tu kapelu a v podstatě všechny okamžiky v kapele jsou pěkné, protože nám to zatím jde, myslím si, že i lidi nás mají rádi, že jsme vlastně i docela úspěšní, takže si nepamatuju na nějakou vyloženě špatnou situaci v kapele, že bych si řekl: „Ježíš, tak to je na nic, co tady dělám?“ To mě ani jednou nenapadlo.
Je nějaký hudební styl, který opravdu odsuzuješ?
Já jsem v tomhle asi takový děda, že jsem takový smířlivější. Když mi bylo tolik jako vám, tak jsem něco třeba vyloženě nenáviděl. Hodně mi vadí třeba balkánská hudba, ale není to tak, že bych to nenáviděl, tak silné to není, jen to nevyhledávám. To je podobné, jak jste se ptali na ty hrůzy českého hudebního nebe, tak to je úplně stejné s těmi styly. Nelíbí se mi dechovka, tak ji neposlouchám.
Co vaši kapelu inspirovalo k natočení klipu Who Killed My Libido?
Ta inspirace byla v tom, že my tam máme s Ondrou takový speciální břišní tanec v tom klipu a to byla ta původní inspirace. A my jsme si řekli, že musíme vymyslet nějaký příběh, aby ten břišní tanec měl nějaké opodstatnění. Měli jsme těch nápadů víc, až to teda skončilo tímhle nápadem. Každopádně se nám líbilo nějaké sportovní prostředí k těm dvěma pupkům, takže jsme přemýšleli, že to bude v nějakém fitness centru nebo v gymnastickém centru nebo na lyžích, ale pak ještě shodou okolností náš kamarád Marek Raimann pořádal Freestyle motocross, tak jsme si řekli: „Ježíš, to je úplně skvělý ty motorky!“ no a tak vlastně takhle to vzniklo.
V kolika letech jsi přišel na to, že by ses chtěl živit populární hudbou?
Na to jsem nějak nepřišel, to přišlo samo. Vlastně i v momentě, kdy jsem přišel do skupiny Monkey Business, jsem si říkal: „Tak dobře budu mít kapelu a budu mít nějakou jinou práci…“ Pak se to přehodilo v to, že jsem na nějakou jinou práci neměl čas. Takže jsem chvíli živořil, pak se to zvedlo a dneska už se živím jenom hudbou, ale ještě tak měsíc před prvním koncertem Monkey Business by mě v životě nenapadlo, že budu profesionální hudebník a že se budu živit jenom hudbou.
A proč jste si dali název právě Monkey Business?
Ten název přinesl náš basák Pavel Mrázek, takový „guru“ celé kapely, který vymýšlí spoustu důležitých věcí, je to takový ideolog kapely. Ten název byl názvem nějakého obchodu v Londýně, kde se prodávaly nějaké ne úplně super věci a nám se to vlastně v tu chvíli líbilo nejvíc. Mimo jiné vymýšlení názvu pro kapelu je jedna z nejkrásnějších věcí při zrodu kapely.
No a nakonec, vzkázal by jsi něco žákům naší školy?
Žáci, učte se, buďte hodní, nezlobte pány učitele a paní učitelky – já jsem totiž taky učitel, původně jsem vystudoval střední pedagogickou školu – neberte život ve vašem věku až zas tak úplně vážně, protože ty vážnější věci teprve přijdou, užívejte každého dne, kdy jste na světě a ta úplně nejdůležitější věc – maximálně ctěte svoje rodiče.